Barvářský aristokrat či král stopařů, jak bývá toto plemeno nazýváno mezi zasvěcenými, s fenomenálními nosovými schopnostmi, jak uvádí Catherine Bray ve své původní knize o Bloodhoundech, jediný pes schopný sledovat tři dny starou stopu mnoho kilometrů dlouhou, vedoucí frekventovaným obchodním domem, či prudkým potokem, jediný zástupce říše zvířat, který je oprávněn vystupovat jako svědek u anglického soudu, jehož označení pachatele je rovnoprávné s lidským svědectvím, který má navíc hrdý, podmanivý a nenapodobitelně zadumaný pohled, křišťálovou duši dítěte a ohromné srdce nepříliš statečné, ale plné lásky ke své lidské smečce. Tak se jeví toto zvláštní plemeno nám, jeho obdivovatelům a chovatelům. Bláznivý, nevypočitatelný, problematický, těžko zvladatelný a těžko odchovatelný pes, kterému se musí podstrojovat, protože často mizerně žere a ke všemu ještě posera, který poslintá každého a vše v jeho dosahu. Tak se může toto plemeno jevit nezůčastněnému divákovi. Všechno je pravda! Všechno a ještě hodně od každého navíc, jisté však je, že projde-li toto ušlechtilé a intenzivní zvíře kolem, nikdo nezůstane bez zájmu ať už pozitivního, či negativního.
  Pověst praví, že před dávnými lety, si vyjel na lov mladý kralevic Hubert, který v té době žil rozmařilým a nezodpovědným životem, ponechávaje svou zemi bez vlády, oddával se radovánkám, divokým pitkám, hostinám, ženám a lovu. Vyjel si tedy se svou královskou družinou za ranního kuropění do lesů, někde v hlubokých Ardenách a po hodinách marného slídění náhle spatřil nádherného jelena, prchajícího vzhůru do hor před jeho pronásledující smečkou. Huberta se zmocnila lovecká horečka a počal jelena na svém koni pronásledovat. Jelen byl velmi obratný a chvílemi se úplně ztrácel, aby se opět na jiném místě objevil. Hubert zapomněl na všechno, na své společníky, které nechal brzy daleko za sebou i na svého koně, který byl zpěněný na pokraji svých sil, zdálo se mu, že jelen si s ním posměšně pohrává a zachvátila ho zuřivá touha to zvíře pokořit. Po čase dojel na vrchol hory a jelen se mu ztratil. Křižoval lesy sem a tam s nadějí, že se mu jej opět podaří najít a ulovit. Pak se před ním uprostřed lesa otevřela veliká mýtina, plná slunečního jasu, a v okamžiku kdy k ní pobídl svého koně, pocítil pojednou podivný, hluboký mír ve svém srdci. Uprostřed mítiny stálo hrdě a se vztyčenou hlavou pronásledované zvíře a hledělo kralevicovi přímo do očí. Mezi jeho mohutným parožím spatřil Hubert zářící, zlatý kříž. Oba si zírali bez pohnutí do očí, jelen s tichou pobídkou, "tak přeci střel!" Kříž na jeho hlavě se v poledním slunci chvěl a světélkoval a Hubert v tom okamžiku věděl, že všechna zášť a vášeň k zabíjení se z jeho srdce navždy vytratila, cítil jen ohromení z toho neuvěřitelného úkazu a hlubokou pokoru. Pochopil, že to zázračné vidění je varujícím znamením od boha. Potom uslyšel jak jej jeho družina přivolává lesním rohem. Aniž by vystřelil, otočil se a odjel hledat své společníky.
  Od té doby se kralevic změnil k nepoznání. Ze svého hradu vyhnal všechny veselé a nanicovaté kumpány a časem se jeho tvrz stala baštou milosrdenství, zbožnosti a vzdělání. Pro svůj záslužný život a činy byl po své smrti svatořečen, prohlášen za světce. Na mýtině, kde se setkal se svým zázračným jelenem dal postavit klášter, který dal domov mnoha potulným mnichům. Tento klášter zde stojí dodnes. Chudí mniši kteří tam od počátku bydleli se živili zemědělstvím a také lovem. K tomu účelu si vychovali smečku psů, černých ardenských honičů, podobných Coonhoundům, nebo Bruno de Jurům. A tito psi se stali prarodiči, Adamem a Evou svým potomkům a potomkům jejich potomků, kteří se vývojem, řízeným vkusnou anglickou rukou, dopracovali k nádhernému exterieru jejich dnešních prapravnuků Bloodhoundů, tedy psů Svatého Huberta.
  A proto milujme je, nejen protože si to zaslouží a jinak ani nelze, ale i proto, že to potřebují, pro jejich klady i pro jejich zápory, oplácejme jim lásku péčí, je to náplň a přínos do našeho života, který se tím stává o hodně plnější, bohatší a veselejší a také pochopitelně i komplikovanější, nezapomínejme, že milujeme a vlastníme výplod vidiny zázraku, jediného psa na světě, který sám je také schopen tvořit zázraky.
(Jmenujte na př. nějaké jiné plemeno, které umí z pouhé vody našlehat šlehačku).